Téma

Návrat „starých dobrých spotřebičů“? Právo na opravu může vést ke zkvalitnění produktů i růstu cen. Bude mít ale kdo opravy provádět?

Evropská unie chce, aby byly spotřebiče kvalitnější. A to nejen z pohledu toho, jak dlouho vydrží tato technika bezchybně fungovat, ale aby byla snadno opravitelná a aby se taková oprava vyplatila. Na to, jak toho dosáhnout, se názory liší. Někdo může vnímat tuto snahu v evropském prostředí jako do jisté míry marnou, vzhledem k tomu, že na starém kontinentu mají výrobci dlouhé roky problém dosáhnout zisku a jsou pod obrovským cenovým tlakem. Ten se stal jednou z hlavních příčin množství krachů různých firem z oboru (Ardo, Fagor, Baumatic…). Další společnosti byly koupeny investory či většími konkurenty, ve velké míře asijskými, nebo minimálně spojily síly. Evropa je pro výrobce a značky už více než 20 let tvrdým oříškem s tím, jak na jejích trzích probíhá v sektoru spotřebičů kontinuální cenová eroze, zatímco platy v jednotlivých zemích naopak celkem logicky rostly. A to i několikanásobně, což je také případ České republiky. Stačí se podívat na následující graf s daty Českého statického úřadu, který na první pohled vyvolává dojem, že si Češi hodně polepšili. Nejde ovšem pouze o růst mezd. Příčinou dramatického nárůstu počtu kusů spotřebičů, které lze z jednoho průměrného platu koupit, je i výrazná cenová eroze tohoto zboží.

Graf ukazuje, kolik kusů praček si mohli Češi koupit v průběhu let za jednu průměrnou mzdu. V jiných produktových kategoriích spotřebičů je to podobné. Data končí rokem 2022. S ohledem na pokračující cenovou erozi a nárůst mezd v posledních dvou letech si dovolujeme odhadnout, že aktuálně již budou výsledky oscilovat někde okolo 4 kusů praček měsíčně. Pro srovnání uvádíme stejný graf týkající se automobilu Škoda, kde naopak žádné násobky nevidíme.

„Za všechno můžou kazítka“

I v poměrně seriózních diskusích o kvalitě elektroniky leckdo hovoří o takzvaných kazítkách. Nemalá část české společnosti věří, že v elektronice opravdu jsou. Ničemu určitě nepomáhají ani kauzy jako ta Applu, který cíleně softwarovými updaty zpomaloval systém na starších iPhonech. Jak ale všichni víme, žádná kazítka ve spotřebičích nejsou. Kazítkem je svým způsobem to, že se na trhu prodávají zmíněné tyčové mixéry za 200 korun nebo pračky za 5 tisíc. Spotřebič s takovou koncovou cenou nemůže být kvalitní a nelze u něho předpokládat, že vydrží v chodu deset let. Leckdy ani pět.

Vedle toho můžeme považovat za kazítka i různé materiály, které firmy v současnosti používají, přičemž jim to bylo v některých případech v rámci ekodesignu nakázáno. Nejlepším příkladem je zákaz používání olova. Z pohledu ekologie i toho, že ne všechna elektronika končí na recyklační lince (obzvlášť před 20 lety, kdy k zákazu došlo), šlo o správný krok. O tom nemá smysl polemizovat. Nic to však nemění na faktu, že pájecí slitiny bez olova jsou křehčí a spoje snáze praskají. Životnost mají tedy nižší. Vliv na to měly také požadavky na zajištění lepší recyklovatelnosti těchto produktů, ale i ekonomické faktory. Jak uvádí Miloslav Klatovec, majitel BMK servisu: „Od robustnosti, dílenské a materiálové kvality se přešlo na konstrukce, které se snáze recyklují. Vany u praček nebo myček jsou proto nyní často z plastu. Měď byla z ekonomických důvodů nahrazena hliníkem. Alfou a omegou byl před zhruba dvaceti lety zákaz olova. Bezolovnaté pájení nepochybně vedlo ke snížení životnosti spotřebičů.“

Situace je to svým způsobem paradoxní – ano, staré spotřebiče byly méně ekologické. Nyní nehovoříme o jejich spotřebě. Máme na mysli jejich konstrukci a zpracování. Na druhou stranu sloužily výrazně delší dobu. Zákazy materiálů, jako je olovo, i požadavky lepší recyklovatelnosti ovšem snížily spotřebičům životnost, takže ve výsledku narostlo množství elektrošrotu. Svou roli sehrálo také to, že firmy začaly v osmdesátých a devadesátých letech ve velkém nakupovat zboží v Číně či tam přesouvat výrobu. Tehdy velmi laciná čínská produkce vedla postupně také ke snížení cen spotřebičů. A to i proto, že existoval nemalý tlak na co největší vytížení čínských výrobních linek. Nižší ceny spotřebičů pochopitelně zajistily lepší odbyt.

Evropa každopádně ušla od té doby obrovský kus cesty, co se týče recyklace, a je na absolutní špičce ve světě s více než 46 % recyklovaného elektroodpadu. Na druhém místě je až Asie s necelými 12 % a třetí Amerika pohybující se lehce nad 9 %. Uvážíme-li, že zbylá procenta končí ve velkém na skládkách a že množství elektrošrotu na osobu v celém světě rok od roku stoupá, je to situace otřesná.

Ekodesign

Ještě než přejdeme k samotnému právu na opravu, je potřeba se zastavit u takzvaného ekodesignu, který už od roku 2005 stanovuje, co musí (nejen) spotřebiče uváděné na evropský trh splňovat. Týká se to i jejich spotřeby a leckdy životnosti určitých částí a podobně, takže v některých oblastech už na kvalitu a opravitelnost vliv měl. Velmi dobrým příkladem jsou vysavače, jejichž trh pravidla ekodesignu platná od roku 2014 doslova přepsala. Byť dnes, kdy už vládnou prodejům tyčové aku modely nebo roboty, jichž se ekodesign (zatím) netýká, nemá regulace na trh velký dopad. Před deseti lety ale přinesla obrovské změny – nikoliv v tom, že by z trhu zmizely fungující výkonné výrobky, jak se tehdy v běžných médiích psalo. Ekodesign způsobil dvě věci – kvalita vysavačů výrazně stoupla díky nutnosti celý systém dokonale utěsnit a vyvinout efektivnější motory s výrazně nižším příkonem. Sací síla mohla mírně klesnout – především ve srovnání s dosavadní špičkou na trhu využívající motory s vysokým příkonem – ale nešlo o žádný propastný rozdíl. Druhou a neméně důležitou změnou bylo, že z trhu zmizela nejlevnější kategorie vysavačů pochybné kvality, protože je nebyli čínští výrobci schopni při splnění ekodesignu produkovat. Přestože se tehdy psalo, že vysavače zdražily, v podstatě nezdražily. Jen z trhu zmizely ty levné a nabídku obchodů už tvořily jen ty kvalitnější a dražší, což nebylo jen ku prospěchu trhu, nýbrž i spotřebitele. U dalších kategorií spotřebičů ekodesign takový vliv na trh neměl. Může ho ale mít právo na opravu.

Právo na opravu. Co vše přináší?

Schválená verze směrnice se týká pouze několika produktových kategorií. Konkrétně jde v sektoru domácích spotřebičů o:

• Pračky
• Sušičky
• Myčky
• Chladničky
• Vysavače

Dalšími skupinami pak jsou televizory, telefony, tablety, svařovací zařízení, servery a baterie používané v segmentu lehké elektromobility, kam patří třeba elektrokoloběžky nebo elektrokola. Další produktové skupiny mohou do budoucna přibýt.

Klíčovými prvky směrnice jsou:

• Výrobci musí produkt opravit za přiměřenou dobu i cenu
• U zboží opraveného v rámci záruky se navíc záruční doba o jeden rok prodlouží
• Povinnost výrobců poskytovat za přiměřenou cenu náhradní díly a nástroje potřebné pro provedení opravy
• Povinnost výrobců nabídnout možnost opravy i po uplynutí záruky, a to až po dobu 10 let (tyto opravy budou zajišťovat sami výrobci zdarma nebo za „rozumnou cenu“)
• Zákaz používání softwarových či hardwarových omezení zabraňujících nezávislé opravě. Výrobci současně nebudou smět bránit využívání náhradních dílů z druhé ruky či z 3D tiskáren
• Výrobci nebudou smět odmítnout opravu výrobku čistě z ekonomických důvodů nebo proto, že byl již dříve opraven někým jiným
• Jednotlivé státy musí implementovat směrnice do své legislativy do dvou let, přičemž mají povinnost přijmout alespoň jeden prvek na podporu oprav, ať už jde o informační kampaně, nebo třeba národní poukázky na opravu

Co může směrnice zlepšit?
Dostupnost náhradních dílů

Za největší přínos nových pravidel lze považovat povinnost výrobců mít k dispozici náhradní díly po 7 až 10 let od ukončení prodeje daného modelu spotřebiče. Jelikož si spoustu věcí, jako jsou police a přihrádky v lednici, těsnění, zásuvka na prací prostředky a další součásti spotřebičů, mohou vyměnit uživatelé sami, jde určitě o dobrý krok. Na druhou stranu to neznamená, že nic takového nefunguje už nyní. Radek Hacaperka, generální ředitel sdružení výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ, upozorňuje: „Je nutno říct, že již dnes jsou výrobky opravitelné a náhradní díly byly k dispozici uživatelům dlouho před iniciativou nových minimálních legislativních požadavků v rámci ekodesignu. Pro členy APPLiA je oprava součástí prodejních strategií značek a možností soutěžit v tom, kdo nabídne spotřebitelům lepší služby.“

My ještě dodáme, že některé firmy dokonce samy přišly s inciativami zaručení opravitelnosti. Nejaktivnější je v tomto ohledu francouzský Group SEB, který nejprve garantoval opravitelnost po dobu 10 let a posléze zvýšil dobu dokonce na 15 let. Týká se to většiny jeho současného portfolia. Firma celý projekt připravovala mnoho let a upravila kvůli tomu výrobní procesy, případně kladla v tomto směru patřičné nároky na partnerské dodavatele z Číny.

Zákonná povinnost přinese zlepšení celé problematiky opravitelnosti, protože to, co zavedl Groupe SEB už před lety, budou muset nabízet všichni v zařazených kategoriích po dobu až 10 let.

Zvýší se šance, že se spotřebitel rozhodne pro opravu?

Velkou neznámou je, zda změny, které směrnice přinese, opravdu povedou k tomu, že budou lidé chtít své pračky a ledničky častěji opravovat místo toho, aby koupili nový výrobek. Evropa chce snížit množství elektrošrotu a přispět k ekologičtějšímu chování populace. Cíl to je chvályhodný. Zásadní je prodloužení záruky o rok, což se nebude pochopitelně týkat toho, když si spotřebitel zvolí výměnu za nový kus. Extra rok záruky získá jen v případě opravy. To je samo o sobě silný motivační faktor dát stávajícímu zařízení ještě šanci. Velmi však také záleží, za kolik výrobek pořídil. U pračky se při vážnější poruše, například když odejde elektronika, může cena opravy vyšplhat i na částku několika tisíc korun. Levné pračky za 5 až 10 tisíc se pravděpodobně nadále opravovat nebudou. Spotřebitel celou věc jednoduše vyhodnotí, že to nemá smysl.

Na spoustu oprav jsou náklady shodné, ať už se jedná o spotřebič za pár tisíc, nebo naopak za 20 tisíc. A to i z toho důvodu, že velký díl těchto nákladů tvoří práce, která je v Evropské unii zkrátka drahá. „Opravovat levné výrobky z Číny rukama drahých techniků v Evropě je ekonomická rovnice, která jednoduše nevychází,“ říká Klatovec z BMK servisu k tomuto tématu. Jeho slova podtrhují to, proč je v zájmu Unie, výrobců a vlastně i spotřebitelů, aby spotřebiče zdražily – ergo byly kvalitnější, vyžadovaly méně oprav, a když už by se měly opravovat, nebude stát zásah technika 40 % ceny výrobku.

Radek Hacaperka k tématu cen oprav doplňuje: „Když si rozebereme náklady spojené s opravou spotřebiče, vidíme, že například u velkých domácích spotřebičů je největším dílem ceny odvedená práce, která představuje v průměru 42 % celkové ceny opravy. 37 % jsou náklady na náhradní díly, 16 % jde na dopravu a 5 % je uvedeno jako další náklady. Jak vidíte, téměř 50 % nákladů je spojeno s prací.“

Co ze směrnice vypadlo?

Text přijatý jasnou majoritou europoslanců je o něco méně ambiciózní než původní návrh. Některé změny lze vnímat pozitivně, zatímco jiné nikoliv. V redakci vítáme to, že nebudou moci provádět záruční opravy nezávislé servisy a technici, protože se za výrobek zaručuje značka a zákazník by měl mít jistotu, že tato oprava proběhne skutečně odborně. Není žádný důvod, aby byl k záručním opravám připuštěn kdokoliv jiný než vybraní a autorizovaní servisní partneři značky.

Do výsledné podoby směrnice také neproniklo právo na přístup ke všem náhradním dílům, veškeré dokumentaci a nástrojům pro nezávislé opraváře, renovátory a koncové uživatele. V případě odborníků z oblasti elektrotechniky by to bylo podle nás žádoucí. Že by měl mít spotřebitel k těmto věcem přístup, si nemyslíme.

Kde směrnice selhává?

Vágnost schválené verze dává tušit, že v opravě skončí omezené množství výrobků, které jsou opravitelné a byly by opravitelné i v minulosti bez těchto legislativních změn. Nelze očekávat, že se najednou začne opravovat o desítky procent víc spotřebičů. Obzvlášť když se podíváme na kategorie, jichž se nyní právo na opravu týká. Kde by si naopak zasloužil trh výraznější zásah, je nejlevnější sorta produktů v kategorii malých domácích spotřebičů, u nichž se opravy nejen nevyplatí, ale v podstatě značky i spotřebitelé přešli do režimu „okamžité výměny“. A je jedno, zda jde o výměnu ze strany značky v rámci dvouleté záruky, nebo svobodné rozhodnutí uživatele zkrátka koupit nový produkt. Leckteré obchodní značky na tom v podstatě založily i celý svůj byznys – výtlak zboží do trhu, minimální úsilí v oblasti servisu.

V rámci ekologických snah a boje proti zvětšování množství elektrošrotu by bylo nejlepší a nejjednodušší cestou vůbec nedovolit uvádět nekvalitní malé spotřebiče na evropský trh. Je podružné, jaká regulace by tento efekt měla. To, co způsobil v roce 2014 ekodesign ve vysavačích, by mělo nastat u většiny malých spotřebičů. Evropané by v obchodech dostali na výběr pouze kvalitnější (a dražší) zboží, u něhož by se za prvé kvůli pořizovací ceně zvýšila šance, že ho budou chtít opravit, a za druhé by šlo obecně o výrobky s delší životností.

Bude mít opravy kdo dělat? Servisních techniků je už nyní nedostatek

Ale zdaleka největší problém, který na trhu v kontextu s opravami a opravitelností vidíme, je situace v oblasti servisů, která je nejen u nás neutěšená. Servisní firmy trápí dlouhé roky nedostatek odborníků schopných opravy vykonávat. Podcenění situace ze strany firem z oboru i ze strany státu vytváří do dalších let spíše černé scénáře. Sdružení výrobců elektrospotřebičů APPLiA CZ proto rozjelo už v roce 2019 projekt nazvaný „Naučíme vás to opravit“, do něhož je zapojeno v tuto chvíli již osm vybraných odborných škol po celé ČR. Cílem je dostat na pracovní trh nové mladé servisní techniky. Projektu se účastní i BMK servis, jehož majitel Miloslav Klatovec postupně přešel z prvotního nadšení k určité deziluzi: „Za tu dobu, co se na tomto projektu podílíme a opravdu se mu věnujeme, protože problém s nedostatkem servisních techniků omezuje i naše podnikání a rozvoj našich aktivit, jsme se nedočkali žádného výsledku. Jsem z toho skutečně smutný. Podpora ze strany škol není vůbec taková, jakou bychom si představovali. Žáci nejeví o opravy spotřebičů zájem. Většina vidí potenciál v elektromobilitě, fotovoltaice a dalších trendy oblastech. Ničemu nepomáhá ani fakt, že zaměření na spotřebiče není ve školách samostatným studijním oborem.“

„Já se frustraci pana Klatovce částečně nedivím,“ říká Radek Hacaperka, který se na projektu od začátku významně podílí. „Ta oblast domácích spotřebičů je obecně skutečně zanedbaná. Nejen stát, ale i výrobci a servisy zde takřka 25 let spali. Samostatným učebním oborem by toto zaměření být samozřejmě mohlo, jenže byrokracie je u nás taková, že bychom pravděpodobně měli stále teprve podanou žádost na Ministerstvu školství… My jsme místo toho začali jednat, oslovili jsme školy, propojujeme je s regionálními servisy, vytvořili jsme učebnici pro opraváře elektrospotřebičů, vybavili školy novými i starými spotřebiči a věnujeme se i dalším aktivitám. A to všechno organizujeme ve dvou lidech, samozřejmě s pomocí zástupců značek. Vedle toho se investuje do PR a medializace projektu. Zkrátka, nějak se vše vyvíjí a je v této věci konáno. Navíc existuje řada servisů samotných značek, kde už mladé servisní pracovníky využívají – ať na praxi, či na plný pracovní úvazek po dokončení školy. Je také potřeba budovat a posílit loajalitu žáků, chodících na praxe do regionálních servisů. Pokud odvedou svou práci, je potřeba jim za ni rozumně a zejména včas zaplatit, to jsou zásadní atributy oboustranně výhodné spolupráce. Pro žáky musí být participace motivující – právě proto, že zde existuje konkurence oborů, jako je elektromobilita nebo fotovoltaika. Musíme žáky zaujmout a ukázat jim, že i náš obor je sexy.“

Realitu nedostatku servisních techniků cítí celý trh včetně samotných spotřebitelů již dlouho. Na příjezd technika se čeká klidně dva týdny. A pokud se něco zásadního nezmění, bude to jenom horší. Projekt „Naučíme vás to opravit“ by měl kormidlo otáčet na tu pozitivnější stranu. A tím v budoucnu i výrazně napomáhat smysluplné realizaci nových legislativních kroků v rámci EU.

Směrnice zvýší náklady výrobců. Spotřebiče pravděpodobně zdraží

Tlak Evropské unie na výrobce, ať už jde o ekodesign, nebo třeba aktuální právo na opravu, vnímá spousta lidí jako „bruselský diktát“ přílišně zasahující do volného trhu. Pravdou však je, že standardní konkurenční boj by s velkou pravděpodobností nepřinesl na trh tak úsporné spotřebiče, jaké se v současnosti prodávají, nebo ani vysavače s výrazně lepším utěsněním či překotný rozvoj elektromotorů. Příčinou obrovského technologického skoku byly regulace Evropské unie, která přinutila výrobce investovat. Důkazem budiž americký trh, kde žádný legislativní ani jiný tlak na snižování spotřeby není, takže se tam běžně prodávají chladničky s téměř dvojnásobnou spotřebou než jejich srovnatelné ekvivalenty v Unii. Problém ale vidíme v tom, jak jsme psali v posledním vydání, že američtí spotřebitelé platí za technologicky zaostalejší spotřebiče výrazně vyšší sumy, protože jsou v tamním prodejním řetězci výrazně vyšší marže.

Evropa má naproti tomu technologicky nejvyspělejší spotřebiče na planetě, ale pravidla hospodářské soutěže neumožňují značkám legálně zasahovat do prodejních cen, což nás vrací na začátek článku k tématu cenové eroze. Evropa totiž na výrobce na jednu stranu tlačí různými regulacemi včetně aktuálního práva na opravu, aby byly spotřebiče lepší, úspornější a snáze opravitelné, což vyžaduje obrovské investice a zvyšuje náklady na výrobu i chod těchto firem. Na druhou stranu vytvořila na trhu podmínky, jejichž výsledkem jsou nízké marže a nezastavující se cenová eroze. Rovnice přestává na svém konci v mnoha případech ukazovat kladné číslo. Situace je proto z dlouhodobého hlediska neudržitelná. Znovu se budeme opakovat, že i to je jedním z důvodů, proč za posledních 20 letech došlo v Evropě k obrovskému množství akvizic a krachů. Firmy se tím snaží čelit růstu nákladů a nízkým maržím. Vše kompenzují objemem.

„Právo na opravu klade na výrobce další nároky – z hlediska konstrukce a designu produktů či skladování náhradních dílů. Zvýšené náklady se nepochybně postupně promítnou do cen spotřebičů, případně do cen oprav a náhradních dílů, v červených číslech už to není možné realizovat,“ říká za výrobce Radek Hacaperka z APPLiA CZ.

Takže spotřebiče by po více než dvou dekádách neodůvodnitelného plíživého zlevňování mohly zdražit. A nejen zdražit. Z trhu by snad mohly zmizet ty nejlevnější (nekvalitní) modely, u nichž se oprava vůbec nevyplatí a firmám se nevyplatí pro ně zajišťovat x let poprodejní servis. Pokud tedy bude po pár letech výsledkem nové směrnice to, že nejlevnější pračka na trhu bude stát 10 tisíc a lidé budou kvůli její pořizovací ceně více nakloněni opravě, bude to úspěch. Sníží se množství elektrošrotu, budou se prodávat kvalitnější produkty a trh snad bude maržově zdravější. Unie by se ale měla zaměřit hlavně na levné výrobky s velmi nízkou životností, jako je spousta kategorií malých domácích spotřebičů. Z trhu by měly zmizet hlavně všechny ty ponorné mixéry, varné konvice a další produkty prodávané za pár set korun, u nichž značky vůbec nepočítají s opravou a rovnou v záruce mění kus za kus. Tyto výrobky jsou v rámci elektra tou největší ekologickou noční můrou.

Autor: Lubor Jarkovský