14 14 • Sell • 3/2024 TÉMA ČÍSLA • PRÁVO NA OPRAVU Dalšími skupinami pak jsou televizory, telefony, tablety, svařovací zařízení, servery a baterie používané v segmentu lehké elektromobility, kam patří třeba elektrokoloběžky nebo elektrokola. Další produktové skupiny mohou do budoucna přibýt. Klíčovými prvky směrnice jsou: • Výrobci musí produkt opravit za přiměřenou dobu i cenu • U zboží opraveného v rámci záruky se navíc záruční doba o jeden rok prodlouží • Povinnost výrobců poskytovat za přiměřenou cenu náhradní díly a nástroje potřebné pro provedení opravy • Povinnost výrobců nabídnout možnost opravy i po uplynutí záruky, a to až po dobu 10 let (tyto opravy budou zajišťovat sami výrobci zdarma nebo za „rozumnou cenu“) • Zákaz používání softwarových či hardwarových omezení zabraňujících nezávislé opravě. Výrobci současně nebudou smět bránit využívání náhradních dílů z druhé ruky či z 3D tiskáren • Výrobci nebudou smět odmítnout opravu výrobku čistě z ekonomických důvodů nebo proto, že byl již dříve opraven někým jiným • Jednotlivé státy musí implementovat směrnice do své legislativy do dvou let, přičemž mají povinnost přijmout alespoň jeden prvek na podporu oprav, ať už jde o informační kampaně, nebo třeba národní poukázky na opravu Co může směrnice zlepšit? Dostupnost náhradních dílů Za největší přínos nových pravidel lze považovat povinnost výrobců mít k dispozici náhradní díly po 7 až 10 let od ukončení prodeje daného modelu spotřebiče. Jelikož si spoustu věcí, jako jsou police a přihrádky v lednici, těsnění, zásuvky na prací prostředky a další součásti spotřebičů, mohou vyměnit uživatelé sami, jde určitě o dobrý krok. Na druhou stranu to neznamená, že nic takového nefunguje už nyní. Radek Hacaperka, generální ředitel sdružení výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ, upozorňuje: „Je nutno říct, že již dnes jsou výrobky opravitelné a náhradní díly byly k dispozici uživatelům dlouho před iniciativou nových minimálních legislativních požadavků v rámci ekodesignu. Pro členy APPLiA je oprava součástí prodejních strategií značek a možností soutěžit v tom, kdo nabídne spotřebitelům lepší služby.“ My ještě dodáme, že některé firmy dokonce samy přišly s inciativami zaručení opravitelnosti. Nejaktivnější je v tomto ohledu francouzský Group SEB, který nejprve garantoval opravitelnost po dobu 10 let a posléze slib navýšil dokonce na 15 let. Týká se to většiny jeho současného portfolia. Firma celý projekt připravovala mnoho let a upravila kvůli tomu výrobní procesy, případně kladla v tomto směru patřičné nároky na partnerské dodavatele z Číny. Zákonná povinnost přinese zlepšení celé problematiky opravitelnosti, protože to, co zavedl Groupe SEB už před lety, budou muset nabízet všichni v zařazených kategoriích po dobu až 10 let. Zvýší se šance, že se spotřebitel rozhodne pro opravu? Velkou neznámou je, zda změny, které směrnice přinese, opravdu povedou k tomu, že budou lidé chtít své pračky a ledničky častěji opravovat místo toho, aby koupili nový výrobek. Evropa chce snížit množství elektrošrotu a přispět k ekologičtějšímu chování populace. Cíl to je chvályhodný. Zásadní je prodloužení záruky o dalšírok, což se nebude pochopitelně týkat toho, když si spotřebitel zvolí výměnu za nový kus. Extra rok záruky získá jen v případě opravy. To je samo o sobě silný motivační faktor dát stávajícímu zařízení ještě šanci. Velmi však také záleží, za kolik výrobek pořídil. U pračky se při vážnější poruše, například když odejde elektronika, může cena opravy vyšplhat i na částku několika tisíc korun. Levné pračky za 5 až 10 tisíc se pravděpodobně nadále opravovat nebudou. Spotřebitel celou věc jednoduše vyhodnotí, že to nemá smysl. Na spoustu oprav jsou náklady shodné, ať už se jedná o spotřebič za pár tisíc, nebo naopak za 20 tisíc. A to i z toho důvodu, že velký díl těchto nákladů tvoří práce, která je v Evropské unii zkrátka drahá. „Opravovat levné výrobky z Číny rukama drahých techniků v Evropě je ekonomická rovnice, která jednoduše nevychází,“ říká Klatovec z BMK servisu k tomuto tématu. Jeho slova podtrhují to, proč je v zájmu Unie, výrobců a vlastně i spotřebitelů, aby spotřebiče zdražily – ergo byly kvalitnější, vyžadovaly méně oprav, a když už by se měly opravovat, nebude stát zásah technika 40% ceny výrobku. Radek Hacaperka k tématu cen oprav doplňuje: „Když si rozebereme náklady spojené s opravou spotřebiče, vidíme, že například u velkých domácích spotřebičů je největším dílem ceny odvedená práce, která představuje v průměru 42 % celkové ceny opravy. 37 % jsou náklady na náhradní díly, 16 % jde na dopravu a 5 % je uvedeno jako další náklady. Jak vidíte, téměř 50 % nákladů je spojeno s prací.“ Co ze směrnice vypadlo? Text přijatý jasnou majoritou europoslanců je o něco méně ambiciózní než původní návrh. Některé změny lze vnímat pozitivně, zatímco jiné nikoliv. V redakci vítáme to, že nebudou moci provádět záruční opravy nezávislé servisy a technici, protože se za výrobek zaručuje značka a zákazník by měl mít jistotu, že tato oprava proběhne skutečně odborně. Není žádný důvod, aby byl k záručním opravám připuštěn kdokoliv jiný než vybraní a autorizovaní servisní partneři značky. Do výsledné podoby směrnice také neproniklo právo na přístup ke všem náhradním dílům, veškeré dokumentaci a nástrojům pro nezávislé opraváře, renovátory a koncové uživatele. V případě odborníků z oblasti elektrotechniky by to bylo podle nás žádoucí. Že by měl mít spotřebitel k těmto věcem přístup, si nemyslíme. Kde směrnice selhává? Vágnost schválené verze dává tušit, že v opravě skončí omezené množství výrobků, které jsou opravitelné a byly by opravitelné i v minulosti bez těchto legislativních změn. Nelze očekávat, že se najednou začne opravovat o desítky procent víc spotřebičů. Obzvlášť když se podíváme na kategorie, jichž se nyní právo na opravu týká. Kde by si naopak zasloužil trh výraznější zásah, je nejlevnější sorta produktů v kategorii malých domácích spotřebičů, u nichž se opravy nejen nevyplatí, ale v podstatě značky i spotřebitelé přešli do režimu „okamžité výměny“. A je jedno, zda jde o výměnu ze strany značky v rámci dvouleté záruky, nebo svobodné rozhodnutí uživatele zkrátka koupit nový produkt. Leckteré obchodní značky na tom v podstatě založily i celý svůj byznys – výtlak zboží do trhu, minimální úsilí v oblasti servisu. V rámci ekologických snah a boje proti zvětšování množství elektrošrotu by bylo nejlepší a nejjednodušší cestou vůbec nedovolit uvádět nekvalitní malé spotřebiče na evropský trh. Je podružné, jaká regulace by tento efekt měla. To, co způsobil v roce 2014 ekodesign ve vysavačích, by mělo nastat u většiny malých spotřebičů. Evropané by v obchodech dostali na výběr pouze kvalitnější (a dražší) zboží, u něhož by se za prvé kvůli pořizovací ceně zvýšila šance, že
RkJQdWJsaXNoZXIy MTIzMjY=