Téma

Tektonické posuny světa spotřebičů. Jak se přepisuje mapa evropské výroby spotřebičů

Konec asijského eldoráda a logistická past

Zlaté časy asijského offshoringu definitivně ukončil koktejl několika pohrom. První ránu zasadila pandemie a její dozvuky. Extrémní výkyvy v poptávce ukázaly křehkost modelu dodávek „just-in-time" s limitovanými sklady a spustily efekt zesilování výkyvů v dodavatelském řetězci, který zanechal plné sklady a žádné objednávky. Evropský trh navíc zamířil strmě dolů. Podle dat asociace APPLiA spadl v roce 2025 o více než 3 % v hodnotě a o 3,3 % v objemu. Do toho promluvila drahá hypoteční úvěrová politika, jež zamrazila trh s nemovitostmi, a tím pádem i prodeje nových vestavných kuchyní, segmentu domácích spotřebičů, do něhož uprchly před lety tradiční značky před roztahující se nejprve korejskou a posléze i čínskou konkurencí. Asijské firmy totiž poměrně rychle vytlačily původní západní firmy z největších kategorií volně stojících spotřebičů. Ve vestavbě dlouho tápaly – Korejcům se u nás ve vestavbě prokletí zlomit dodnes pořádně nepovedlo – ale Číňané v podobě Haieru a Hisensu s nakoupenými původními evropskými značkami a výrobními závody se na tomto trhu etablují s mnohem větším sebevědomím a jistotou. Etapa, kdy západní značky těžily z dominance ve vestavbě, kde se navíc udržovaly poměrně vysoké marže, se ale postupně stává minulostí.

Druhou ránu představuje geopolitika. Krize v Rudém moři a neustálé hrozby na moři udělaly z námořní dopravy noční můru. Lodě teď musí obeplouvat mys Dobré naděje, což znamená zdržení o 10 až 14 dnů. Pro kategorii velkých domácích spotřebičů, kde vozíte spoustu „vzduchu" a hodnota na kubický metr je nízká, jsou raketově rostoucí poplatky za kontejnery mimořádně nepříjemným problémem. Nemluvě o tom, že v těchto zásobách leží obrovské množství zablokovaného provozního kapitálu. K tomu se přidávají napjaté vztahy s Čínou a technologický protekcionismus.

A do třetice tu máme bruselskou legislativu. Zásadním „game-changerem" je mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který na začátku roku přešel do své definitivní fáze. Zatím se ale týká jen základních surovin jako ocel nebo hliník, takže asijské továrny dál dovážejí hotové spotřebiče bez jakékoli uhlíkové přirážky. Aby evropský byznys kvůli dražším vstupním materiálům definitivně nevykrvácel, musel Brusel zatáhnout za záchrannou brzdu a navrhnout rozšíření pravidel i na navazující produkty. Úderem roku 2028 tak uhlíkové clo nekompromisně dopadne i na pračky či ledničky plné „špinavé" oceli, což na unijním trhu konečně smaže asijskou cenovou výhodu. Je ovšem otázkou, jestli to nebude pro evropské hráče a jejich produkci příliš pozdě…

Tlaky z obou stran tím ale zdaleka nekončí:

Lobbing za přísnější cla – asociace APPLiA a EUROFER už nyní tvrdě lobbují za to, aby blížící se rozšíření cel neponechalo prostor pro obcházení a ideálně co nejrychleji pokrylo celý strojírenský sektor.

Strach z regulace a byrokracie – zástupci byznysu ale zároveň bijí na poplach před připravovaným zákonem o cirkulární ekonomice (CEA), který má letos Evropská komise předložit. Ten totiž v kombinaci s dalšími nařízeními hrozí zavedením rigidních tabulek na povinný podíl recyklátů, což podle průmyslníků jen zadusí inovace a opět zvedne výrobní náklady.

Agonie staré Evropy a problémy Electroluxu

Návrat výroby blíž k evropským zákazníkům má ale svou temnou stránku – deindustrializaci tradičního západního jádra. Současné období si budeme pamatovat jako éru nejtvrdšího propouštění. Ukazuje se, že stará Evropa, dříve to byly v jejím rámci Francie či Španělsko a nyní Itálie, už nedokáže se svými vysokými platy a strnulou byrokracií asijským dravcům konkurovat, pokud jde o produkci spotřebičů – tedy její ekonomickou udržitelnost.

Nejlepším příkladem je švédský Electrolux, který se dlouhodobě potýká se strukturálními problémy a oznámil nemilosrdný řez. Chce zrušit 1 719 pracovních míst v Itálii z celkových 4 542 zaměstnanců. Symbolem tohoto exodu má být kompletní a trvalé uzavření závodu v Cerreto d'Esi, kde se vyrábějí odsavače par a kde má o práci přijít všech 170 lidí.

Krize se nepřekvapivě přelila i do zbývajících čtyř italských závodů, kde reorganizace nabrala jasné obrysy. V závodě ve Forlì, zaměřeném na trouby a varné desky, se počítá s propuštěním 683 zaměstnanců. Susegana, kde se vyrábějí chladničky a mrazničky, přijde o 310 ze 728 lidí. Výroba praček a sušiček v Porcii ztratí 309 z 571 pracovních míst a závod Solaro, který dodává myčky, čeká 217 škrtů z celkových 615 zaměstnanců. Podle odborů tak jde po přičtení dřívějších škrtů o snížení personálu o 60 % za pouhých pět let.

Tento krok ovšem neprobíhá potichu. Odborové organizace již 25. května 2026 zorganizovaly první celonárodní stávku, která proběhla souběžně s prvním jednáním vlády, firmy a odborů na ministerstvu. Vzhledem k blížícímu se druhému setkání, naplánovanému na 15. června, kdy toto číslo SELLu vychází, navíc odbory vyhlásily nový balíček osmihodinových lokálních stávek a pokračují v blokování přesčasů. Do situace se ostře vložil ministr průmyslu Adolfo Urso, který se spor rozhodl eskalovat. Dne 28. května na zasedání Rady pro konkurenceschopnost EU v Bruselu zdůraznil, že krize výroby spotřebičů je celoevropským problémem vyžadujícím společnou reakci. Itálie navíc požádala Evropskou komisi, aby tento sektor uznala za strategický, podobně jako automobilový průmysl, a zajistila tak rovné podmínky proti sílící asijské konkurenci.

Na realitě nekonkurenceschopnosti italské výroby, mnohdy se stárnoucími a ve srovnání ve srovnání s Čínou nemoderními továrnami, to ale nejspíše nic nezmění. Ekonomická matematika je totiž neúprosná. Electrolux z Evropy stahuje kapitál a na globální úrovni vydává akcie za 9 miliard švédských korun (SEK), aby zafinancoval společný podnik s čínskou Mideou v Severní Americe. Tento směr navíc 27. května 2026 definitivně posvětila mimořádná valná hromada akcionářů ve Stockholmu, čímž politické tlaky Itálie narazily na pevnou zeď korporátního rozhodnutí. A přestože píšeme v této části článku o Electroluxu, jedná se o jasný symptom krize celého sektoru napříč Evropou, jak si popíšeme v článku dál.

Výroba Electroluxu v italském městě Porcia.

Beko Europe a inventura dědictví Whirlpoolu

Podobně bouřlivý příběh se odehrává v režii nového gigantu Beko Europe. Ten vznikl na jaře 2024 spojením evropské divize Whirlpoolu s tureckým Arçelikem. Turci v něm drží 75 % a okamžitě začali s restrukturalizací s cílem zefektivnit výrobu a chod společné firmy. Beko sice získalo obrovské tržní podíly, ale spolu s nimi i hromadu zastaralých a prodělečných továren. Výsledek? Za rok 2024 vysoká ztráta 224 milionů eur, kterou sama firma uveřejnila coby součást argumentace vůči evropským politikům, proč je nutné provést významná úsporná opatření.

Management už na konci roku 2024 uzavřel 100 let fungující britskou továrnu na sušičky Hotpoint v Yate, čímž definitivně ukončil nezávislou výrobu bílé techniky na ostrovech, a propustil 140 lidí. Následně se pozornost upřela na Itálii. Beko sice oznámilo investici 110 milionů eur do center na vestavné vaření v Melanu a v Cassinettě s cílem produkovat moderní trouby, varné desky a mikrovlnky, ale snahy snížit počet zaměstnanců se nevzdala. Byť přistoupila na dohodu o dobrovolných odchodech s vysokým odstupným až 20 měsíčních platů. Výrobní linky se nakonec nerušily – postupně na nich ale dochází k omezování kapacity.

Výrazně odlišný osud čekal závod v Sieně, kde byly produkovány mrazáky. Tato továrna nashromáždila ohromné dluhy a byla uzavřena koncem loňského roku. Úplně stejně měla dopadnout i továrna na prací techniku v Comunanze, ale tomu se nakonec podařilo díky intervenci italské vlády zabránit. Byť panuje na místě nadále nemalé napětí kvůli nízkým objemům výroby. V Polsku Beko také optimalizovalo – uzavřelo kompletně produkci varné techniky i sušiček prádla v Lodži a utlumilo produkci ve Vratislavi (konkrétně zde byla ukončena výroba chladniček).

Fotka z továrny Beko Europe v Comunanze.

Soumrak „Made in Germany" a polský hegemon

Že ani silná prémiová značka není zárukou ochrany před evropskou tržní realitou vysokých mzdových nákladů a drahých energií, ukázala změna strategie společnosti Miele. Poté, co po rekordním roce 2022 (tržby 5,42 miliardy eur) spadly v roce 2023 prodeje o 9 %, vyhlásila „Miele Performance Program". Jeho cíl je jasný – ušetřit do konce letošního roku 500 milionů eur ročně a propustit či přesunout cca 2 000 lidí.

To nejbolestivější je ale ztráta historických kořenů. Část produkce prací techniky se postupně stěhuje z mateřského Güterslohu do závodu v polském Ksawerówě, o čemž už jsme psali v jiných článcích. Miele závod v Güterslohu nezavírá a stále v něm budou vznikat některé modelové řady. Cenově dostupnější pračky ale bude vyrábět v Polsku. Zástupkyně představenstva Rebecca Steinhage nedávno trefně podotkla, že v Polsku získáte povolení na solární panely na střechu násobně rychleji než ve zbyrokratizovaném Německu. Příběh Miele tak jen dokresluje širší evropské problémy.

Polsko tím každopádně dál potvrzuje status evropské montovny s 9 % globálního trhu (hned za čínskými více než 35 %). Z polských pásů loni sjelo 26,4 milionu finálních výrobků a dílů v hodnotě přes 25,5 miliardy PLN (cca 6,9 miliardy USD). Jen za rok 2025 se zde vyrobilo 5,8 milionu praček, 5,4 milionu myček, 2,5 milionu ledniček a 3,7 milionu kusů varné techniky. Peníze se tam sice hrnou dál – skupina BSH s developerem Panattoni právě v těchto měsících dokončuje obří továrnu na malé spotřebiče (kávovary Tassimo a vysavače) u Rzeszowa za 600 milionů PLN, která dá práci tisícovce lidí –, ale evropské ochlazení už dopadlo i sem. Bosch musel koncem loňského roku s ohledem na prudký propad trhu nečekaně pozastavit plánovanou stavbu své továrny na tepelná čerpadla v Dolním Slezsku za 1,2 miliardy PLN (cca 328 milionů USD).

Navíc i polský trh práce je už naprosto vysátý. Analytici odhadují, že aktuální deficit na pracovním trhu letos dosahuje až 1,5 milionu pracovníků, a to navzdory faktu, že v zemi na konci roku 2025 legálně pracovalo rekordních téměř 1,3 milionu cizinců. Prezident APPLiA Poland Konrad Pokutycki varuje, že zoufalý nedostatek techniků už brzdí i výzkum a vývoj. Firmy tak musí zrychleně investovat do hluboké automatizace, čímž de facto nahrazují chybějící a drahé operátory strojů.

Nová výroba německého BSH v polském Rzeszowě. Jedna z mála produkcí malých spotřebičů v Evropě. Navíc zcela nově spuštěný projekt.

Turecká jízda a úder inflace

Zatímco Itálie a Německo krvácí, Turecko se na první pohled stalo jasným lídrem nearshoringu. Země dnes operuje s HDP 1,6 bilionu USD, přičemž zpracovatelský průmysl dělá skvělých 22 % (z toho výroba elektra a spotřebičů tvoří asi 5 % tureckého HDP). Trumfy Turecka znějí neprůstřelně – celní unie s EU zaručuje bezproblémový vývoz a logistická dostupnost se 16 hraničními přechody a istanbulským cargo hubem zkracuje přepravu z Asie na pár dnů. Trh přímo v Turecku vygeneroval loni tržby 18,08 miliardy USD, s projekcí růstu na obřích 28,26 miliardy do roku 2034.

Jenže tento „turecký zázrak" má i svou odvrácenou stranu – drtivou inflaci a brutální náklady na financování, které tamní byznys doslova dusí. Ukázkovým příkladem je domácí kolos Vestel. Jeho část zaměřená na bílou techniku zahučela za rok 2025 do hrozivé čisté ztráty přesahující 6,3 miliardy TRY (cca 195 milionů USD) a firma jako celek vykázala ztrátu 29,7 TRY (cca 685 milionů USD). Ratingové agentury ji proto na přelomu let 2025 a 2026 poslaly do hlubokého spekulativního pásma. Z důvodu klesající poptávky v Evropě a drahých úvěrů musel Vestel loni propustit asi 10 000 lidí (změny se výrazně dotkly i pobočky v Polsku). Reálné posilování liry a masivní nárůst mzdových nákladů v eurech navíc vedou k tomu, že někteří evropští odběratelé s tímto obřím OEM výrobcem postupně utlumují spolupráci. Děje se tak i v Česku například ze strany ETA či FAST ČR, jak jsme psali v prvním letošním vydání SELLu. Z pohádky o levné montovně se tak stává tvrdý boj o přežití a udržení marží.

Africké vykoupení?

A co když se tureckému riziku chcete vyhnout a Polsko je už personálně plné? V tu chvíli se pohledy upírají na Egypt a Maroko. Vláda prezidenta Sísího nachystala takzvané „Zlaté licence", které eliminují úřední byrokracii. Čínský Haier je využil jako první a ve městě 10. ramadánu postavil komplex o rozloze 200 000 metrů čtverečních. Továrna stála a začala produkovat pračky, klimatizace a televize během pouhého roku a půl. Ve třetím čtvrtletí 2026 bude spuštěna další fáze projektu – mimo jiné se na místě budou produkovat prémiové čtyřdveřové lednice. A pozadu nezůstali ani Evropané – společnost BSH loni v červnu slavnostně otevřela u Káhiry svou africkou továrnu za 50 milionů eur, kde vyrábí až 350 000 sporáků ročně – produkty míří jak na Blízký východ a do Afriky, tak například do Kanady či Jižní Ameriky.

Jenže ani severní Afrika není bez rizik. Egyptský sen totiž naráží na tvrdou makroekonomickou realitu. Země si v nedávné době prošla sérií drtivých devalvací egyptské libry a chronický nedostatek zahraničních deviz ztěžuje továrnám dovoz klíčových asijských komponentů. K tomu se navíc přidává regionální nestabilita – nedávná krize a útoky v Rudém moři ukázaly, jak zranitelná je logistika kolem Suezského průplavu, na kterém je tamní exportní model do značné míry závislý.

Momentka z nové továrny Haier u egyptského města 10. ramadánu.

Rumunské střízlivění

A že lokální pobídky a levná práce opravdu nejsou všechno, bolestivě zjistilo Rumunsko. Bosch loni v březnu definitivně zrušil plány na továrnu na pračky za 110 milionů eur – firma je sice pozastavila už v roce 2019, ale v březnu 2025 prodala 44hektarový pozemek, kde měla továrna stát. Definitivně se tak vzdala záměru v rumunské Simerii něco stavět. Prodej proběhl i z důvodu, aby získala BSH kapitál na rozšíření výroby v Polsku, o čemž už byla řeč v předchozí části článku.

A k ústupu z Rumunska, o němž se ještě před pár lety v oboru hovořilo, že by mohlo být časem „novým Polskem" zavelel i čínský Haier, který rovnou uzavřel svou relativně nedávno postavenou továrnu na chladničky, již naše redakce dokonce po otevření navštívila a přinesla z ní foto a video reportáž. Důvod? Problémy sehnat do závodu dostatek pracovních sil a mzdy, které letí v Rumunsku nahoru o více než 9 % ročně.

Rumunská výroba Haier skončila stejně rychle jako začala. Produkce byla spuštěna v roce 2021 a ukončena zkraje roku 2025.

Midea a iberská rošáda

Asijští dravci nepřepisují mapu Evropy jen skrze pohlcování tradičních značek, ale také nekompromisní vnitroevropskou konsolidací. Ukázkovým příkladem je čínský gigant Midea, který po loňském dokončení akvizice skupiny Teka okamžitě zahájil tvrdé čištění inventáře. V závěru května padlo totiž definitivní rozhodnutí o uzavření španělského závodu Steelgran Componentes ve španělské Granadě. Veškeré tamní linky a produkce odsavačů par se stěhují do portugalského závodu Teka v Ílhavu. Ten se tak vedle mikrovlnných trub a varných desek stává novým obřím hubem pro vestavné vaření, který dokázal čínskému managementu obhájit svou mzdovou a provozní efektivitu na úkor dražšího španělského souseda.

Téma Midea by pak vydalo na samostatný článek, který připravíme do některého z dalších vydání SELLu. Čínská firma totiž na rozdíl od Haieru a Hisensu nepřistoupila k zakoupeným evropským strukturám s maximální citlivostí. Místo opatrného pozorování a analyzování toho, jak evropský trh vlastně funguje, což byla v prvních letech od akvizic strategie Haieru i Hisensu, Midea přichází s tvrdými změnami ve struktuře a strategii.

Co ještě stojí v kontextu s Mideou za pozornost, je fakt, že firma před pár týdny oznámila, že v následujících třech letech neplánuje žádné fúze a akvizice. Je ovšem možné, že jde jen o chytrý krok, jak utlumit oživené spekulace o možné koupi celého Electroluxu, které vyvolalo oznámené severoamerické partnerství obou firem.

Limity nearshoringu a čínský technologický odraz

Letošní rok se nepochybně zapíše do historie evropského trhu s domácími spotřebiči jako zcela zlomový. Průmysl prochází tvrdou restrukturalizací, kdy se západní a jižní Evropa profiluje primárně jako centrum pro výzkum a prémiový segment. Masová produkce se sice přesouvá do pásu od Polska přes Turecko po severní Afriku, ale vyhlásit na základě toho definitivní konec asijského importu by bylo předčasné a zavádějící.

Tržní realita totiž jasně ukazuje, že sen o dokonalém nearshoringu naráží na své nepřekročitelné limity. Evropské i turecké továrny dlouhodobě bojují s nedostatkem kvalifikovaných sil, rostoucími mzdami a svazující byrokracií. Tyto faktory paradoxně nahrávají masivnímu návratu k čínským dodavatelům. Ti totiž už dávno opustili roli levných montoven a transformovali se v technologické lídry.

Díky obrovským investicím, silné robotizaci a zcela nezávislému dodavatelskému ekosystému komponentů dnes čínští výrobci nabízejí naprosto špičkové spotřebiče. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Zkušenosti z trhu jasně dokazují, že tyto produkty dnes vykazují vyšší inovativnost a často i nižší poruchovost než srovnatelné zboží z Turecka či lokálních evropských závodů, jak nám potvrdili mimo záznam někteří insideři z oboru. Mít továrnu v bezprostředním dosahu zákazníka zůstává cennou pojistkou, avšak čínská kvalitativní dominance momentálně přepisuje pravidla hry mnohem razantněji, než si starý kontinent dokázal vůbec připustit. Čínští hráči přicházejí silnější a s technologickým náskokem, kterému Evropa zatím nedokáže efektivně rozumně čelit. Z ryze evropských subjektů jim úspěšně vzdorují ve větším měříku už jen BSH a Miele. V případě Electroluxu nezbývá než doufat, že se podaří firmu ozdravit. Ostatně s tímto úkolem byl do jejího čela přijat Yannick Fierling na začátku roku 2025. Příznačné přitom je, že předtím 9 let řídil spanilou jízdu firmy Haier na evropském kontinentu.

V Číně rostou robotizované a umělou inteligencí řízené továrny jako houby po dešti. Fotka z areálu Midea v Čchung-čching, který byl výrazně modernizován a automatizován v roce 2025.