ROVATCÍM 36 • Sell • 5/2026 V souvislosti s varováním Maria Draghiho před deindustrializací Evropy – jsou na trhu už vidět konkrétní signály, že nastavení klimatoenergetické legislativy reálně podporuje přesun výrobních kapacit mimo území EU? Rozhodně to vnímáme a při jednáních často argumentujeme množstvím pracovních míst a ohrožených továren. Aktuálně je tímto trendem silně postižené například Polsko. V České republice se tolik věcí zatím nemění, protože náš průmyslový záběr nebyl v tomto segmentu tak široký, ale u některých producentů už dochází k zásadnímu přehodnocování plánů. Typickým příkladem je třeba výroba tepelných čerpadel. Firmy očekávaly velký boom po energetické krizi z let 2022 a 2023, ale trh se zastavil. Rozdíl v ceně plynu a elektřiny není zkrátka tak výrazný, aby to spotřebitele motivovalo k plošné obměně. Výroba se tak nerozjede v kapacitách, se kterými se původně počítalo. Jak se stavíte k aktuálním návrhům na zavedení penalizace ve výši 2 eur za každý kilogram nesebraného elektroodpadu pod stanovený cíl? Kdo by měl tuto penalizaci platit? Proti tomuto návrhu se ostře vyhraňujeme a jsme velmi rádi, že máme v této věci i velkou podporu od Ministerstva životního prostředí. Nyní však musíme argumentovat primárně na Ministerstvu financí, protože to reálně padá do daňové agendy. Jde o miliardové částky. Daň by v konečném důsledku platil stát, který ji může snadno přenést na výrobce a následně pak přímo na spotřebitele. Zásadní otázkou je, nakolik jsou vůbec reportovaná data o sběru z některých států reálná a zda se tamní kvóty neplní pouze na papíře. A znovu se ptám – proč Evropská komise chce peníze od slušného odvětví? Dávalo by to smysl, kdyby se navrhovala penalizace 2 eura za nesesbíraný odpad současně i v jiných, mnohem silnějších sektorech, jako je automotive, potravinářství nebo textilní průmysl. Vedle uhlíkového vyrovnání a odpadové legislativy je sektor pod tlakem i dalších chystaných či zaváděných změn – například v oblasti ekodesignu, práva na opravu či digitálních pasů. Je vůbec reálné při zavedení všech těchto regulací udržet evropskou produkci spotřebičů konkurenceschopnou? Je to nesmírně obtížné, obzvláště když legislativa postrádá logiku. Ukázkovým příkladem je nesmyslné zakazování vybraných látek. Nedávno jsme řešili problém s nařízením ohledně PFAS, kvůli kterému reálně hrozilo, že se úplně přestanou vyrábět bojlery a zásobníky teplé vody. K jejich výrobě a dlouhé životnosti totiž nutně potřebujete smalt, který vyžaduje určité prvky. Na základě našich argumentů sice bylo možné žádat o výjimky, ale kvůli administrativní chybě se to nepodařilo včas protlačit do seznamu chemické agentury. Komise nám pak vzkázala, že legislativu takto rychle nezmění a ať si to řešíme v rámci národních legislativ. U tlaku na opravitelnost je to podobné – pokud je prioritou prodloužení životnosti spotřebičů, měly by se přeci logicky přehodnotit sběrové kvóty pro elektroodpad. Zaobírá se tím ale v Komisi vůbec někdo? Podívejme se ještě na závěr do Česka, kde je dlouhodobý nedostatek servisních techniků a situace se příliš nezlepšuje. Vy jste už v roce 2019 iniciovali takzvaný „Projekt Servis“ na podporu výchovy a vzdělávání servisních techniků pro obor domácích spotřebičů. Jak se tento projekt vyvíjí? Jakým čelí výzvám a jaké přinesl dosavadní výsledky? Velmi pozitivní je, že máme do Projektu Servis po celé republice zapojeno už 8 škol. Jediné výraznější bílé místo nám tak zůstává pouze na severu Čech. Co je ale naprosto klíčové – našli jsme shodu mezi členy a zajistili člověka, který pro tento projekt pracuje na plný úvazek. Jde o mladého člověka, bývalého šéfa jednoho regionálního servisu s bohatou praxí. Tento člověk nyní jezdí do škol, do regionálních servisů, komunikuje se žáky, účastní se přímo výuky a simuluje během výuky vzorové návštěvy u zákazníků. Dokáže tak ideálně přenést praxi na studenty a nachází obrovský prostor pro spolupráci s regionálními servisy. Právě v tomto propojení teorie a praxe jsme totiž měli historicky obrovskou rezervu. S tím, jak nyní budeme mít úzce provázané výrobce, školy a servisy, konečně uvidíme reálné výsledky a zjistíme, kolik procent žáků v oboru skutečně po studiu skončí. Zpětně musím uznat, že toto personální zajištění jsme měli řešit dřív. Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že uvést v praxi takové věci není jednoduché, vyžaduje to zdroje a vývoj k němu zkrátka potřeboval dospět.
RkJQdWJsaXNoZXIy MTIzMjY=