21 Sell • 7/2026 • 21 Co se stalo s třistamilionovým slibem? Když na jaře roku 2025 podepisovali zástupci Beko Europe na půdě italského ministerstva MIMIT dohodu slibující obří investice ve výši 300 milionů eur a dlouhodobou ochranu zaměstnanosti pro lokální závody bývalé evropské divize společnosti Whirlpool, zdálo se, že továrny mají budoucnost jistou. Jenže pozor. Realita druhé poloviny roku 2026 ukázala, že ne vždy se „papírové garance“ podaří realizovat. Katalyzátorem velkých změn byl přitom 19. červen 2026, kdy turecký Arçelik oznámil stoprocentní převzetí evropských aktivit Beko Europe, čímž zcela vymazal zbytek amerického vlivu. Od tohoto momentu začalo vedení Beko Europe aplikovat poměrně tvrdou defenzivní strategii. Důvod je prostý. Evropská divize si před sebou tlačila kumulovanou ztrátu 600 milionů eur, kterou musela turecká matka urychleně lepit obřími rekapitalizacemi ve výši 250 milionů eur loni a dalších 350 milionů eur letos. Za těchto okolností se hluboký rozpor tohoto plánu ukázal v plné nahotě. Management Beko Europe postavil během podzimních krizových jednání zástupce italské vlády před hotovou věc – nelze masivně investovat do nekonkurenceschopných továren v zemi s nejdražšími vstupy, když celoevropská poptávka stagnuje či padá. Beko přitom v současnosti aplikuje pro obě strany neudržitelnou strategii, kdy uměle dusí výrobu, nadužívá státem dotované zkrácené úvazky a provádí restrukturalizační osekávání svého byznysu v Itálii. Faktem je, že z velkolepě přislíbených 300 milionů byla prozatím reálně proinvestována pouhá třetina. Kdo zaplatí účet v italských regionech? Pohled na mapu italských závodů Beko Europe není pěkný. Nejzřetelněji je útlum vidět v lombardské Cassinettě, jež historicky fungovala jako evropské centrum pro vestavné trouby. Z původních 400 tisíc kusů vyrobených v roce 2024 se letos produkční objem smrskne na pouhých 250 tisíc. Přestože firma slibuje na rok 2027 návrat na původní čísla a navýšení produkce o 90 tisíc chladniček, odborové svazy čísla zpochybňují jako nerealistická. Navíc upozorňují na to, že půjde spíše o pouhou kompenzaci než o skutečné navýšení celkové produkce. Linky s vyšší přidanou hodnotou se totiž přesouvají do Turecka či Rumunska. Itálie přitom neztrácí pouze hrubý objem vyrobených spotřebičů, ale především „mozek“ operací. Mladí inženýři, postrádající profesní perspektivu, podávají výpovědi a míří jinam. Ve vnitrozemské Comunanze se produkční odhady smrskly ze slibovaných 428 tisíc na pouhých 300 tisíc kusů spotřebičů a proinvestováno bylo na místě pouze 600 tisíc eur, což odpovídá zhruba 4 % původního plánu. Lokální politici ze středolevicové Demokratické strany navíc varují, že vypnutí továrny by spustilo další vlnu depopulace regionu Piceno. Zcela odlišný příběh ale píšou závody v Sieně a Carinaru. Zatímco Siena dnes slouží de facto jako laboratoř státní reindustrializace, kde ministerstvo MIMIT zaštiťuje převzetí areálu agenturou Invitalia a chystá vstup obranné skupiny Leonardo, Carinaro se těší strategické stabilitě. Proč? Závod vůbec neplní roli masové montovny hotových výrobků, ale působí výhradně jako evropský hub pro náhradní díly. V servisu se logicky točí diametrálně vyšší ziskové marže a nutnost okamžité logistické dostupnosti znemožňuje přesun hubu mimo Evropu. Firma zde naopak slíbila investice do instalace solárních panelů. Italové jsou slepí a hluší vůči tržní realitě – vyrábět ve ztrátě nikdo nebude Italská vláda i odborové svazy svádějí lítý boj za zachování produkce spotřebičů v továrnách Beko Europe a jako odstrašující příklad uvádějí polský scénář. U našich severních sousedů totiž proběhla ve výrobních kapacitách Beko Europe poměrně tvrdá čistka bez jakéhokoliv jednání s politickou reprezentací. Italský boj za zachování produkce však tvrdě naráží na neúprosnou globální realitu. Zásadní problém tkví v dlouhodobé ztrátovosti italských závodů – výroba levné bílé techniky je v Itálii aktuálně naprosto neudržitelná. Rentabilitu zde ničí hned několik faktorů najednou – od extrémních cen elektřiny a plynu, které prodražují primární vstupy jako ocel a plasty, až po rigidní mzdové modely italského pracovního trhu. A nezapomínejme ani na zcela odlišné pracovní podmínky v Evropě a v Číně či úroveň automatizace v nejmodernějších čínských závodech. Jak mohou evropské továrny se zaměstnanci, kteří mají týdny dovolené, mohou svobodně stávkovat a užívají si spoustu benefitů, konkurovat těm čínským? V obchodech navíc probíhá brutální cenová válka. Asijští konkurenti, dotovaní mnohdy svými domovskými státy a těžící z efektivnější a masivnější globální produkce, vyvíjejí na tradiční firmy neuvěřitelný tlak. Jak už jsme uvedli na začátku, evropský trh velkých spotřebičů nevykazuje žádnou vysokou dynamiku, spíše naopak. Očekávat tedy od firmy, která před sebou hrne ztrátu 600 milionů eur, že bude v prostředí s těmi nejdražšími vstupy nadále produkovat levné spotřebiče na sklad a dobrovolně tak na každém kusu prodělávat, je čistý byznysový nesmysl. TÉMA ČÍSLA • KRIZE V ITALSKÉ VÝROBĚ Fotka z jednání a podpisu dohody mezi italskou vládou a Beko Europe. Řím, 14. dubna 2025. Firma Beko Europe získala výrobní závod v italské Comunanze v rámci převzetí evropské větve amerického gigantu Whirlpool.
RkJQdWJsaXNoZXIy MTIzMjY=