22 • Sell • 7/2026 22 Italští politici tedy svádějí svým způsobem úctyhodný boj, hovoří o tradiční italské produkci spotřebičů, zaměstnanosti, rozvoji průmyslu, jenže málokdo z nich je ochoten pohlédnout pravdě do tváře… Jaký je účet za ústup Electroluxu? Italská otázka se pochopitelně netýká pouze Beko Europe, ale mnoha dalších firem v čele se švédským Electroluxem, který se také střetl letos na podzim se zástupci odborů a vládní politikou. Původní jarní plán managementu počítal se zrušením 1 719 pracovních míst napříč Itálií. Po tvrdém nátlaku politické reprezentace, která otevřeně hrozila odebráním státních podpor, se číslo nakonec snížilo na revidovaných 918 výpovědí. Odborové svazy tento plán pochopitelně považují i tak za průmyslovou katastrofu. Jenže ruku na srdce – lze po soukromé korporaci požadovat, aby uměle a donekonečna udržovala zaměstnanost, která v dnešní tržní realitě nedává absolutně žádný ekonomický smysl? Detailní analýza struktury aktuálních škrtů sice odhaluje krutou personální realitu, ale zároveň obnažuje nutnost radikálního řezu. Ze zmiňovaného objemu zrušených míst připadá plných 313 pozic čistě na segment produktu a R&D. Itálie tak neztrácí jen levné ruce u montážního pásu, ale bohužel přichází i o svůj inovační kapitál. Výrobce se zkrátka zoufale snaží vyždímat absolutní zbytky efektivity z prodělávajících závodů. V severoitalské Porcii, jež je historickým centrem výroby praček, Electrolux požaduje okamžité zvýšení produktivity na 140 vyrobených kusů za hodinu. Není divu, že zaměstnanci na podzim reagovali hromadnými stávkami. Současně si je ale potřeba klást otázku, zda stávky dlouhodobou krizi evropské produkce spotřebičů ještě dál neprohlubují… Když se podíváme na konkrétní závody Electroluxu, v Suseganě, jež vyrábí vestavné chladničky, bojují odbory o zachování výrobního minima ve výši 600 tisíc kusů ročně, aby se vůbec vyhnuly černému scénáři úplného odstavení výroby. Objemovým tahounem je pak obří závod ve Forlì, jenž má letos vyrobit 1,58 milionu trub, avšak ani ten se nevyhnul škrtům v podobě 233 propuštěných zaměstnanců. Zachránit se prozatím také podařilo závod v Cerreto d‘Esi, který měl být uzavřen. Výroba zde poběží dál do doby, než se pro areál najde nové využití. Případně nové uplatnění pro zdejší zaměstnance. Faktem je, že Electrolux nejedná z pozice bezohledného likvidátora. Firma vůči zaměstnancům uplatňuje princip dobrovolnosti – nucené propouštění totiž nahrazuje štědře kompenzovanými dobrovolnými odchody, které navíc rozkládá do několika let. Výroba v italské Suseganě má velmi dlouhou tradici. Továrna vznikla už v roce 1964 jako reakce na poválečný rozmach produkce spotřebičů v Itálii a do historie se zapsala mimo jiné tím, že právě zde sjela z pásu vůbec první italská myčka nádobí Stovella. Za projektem výrobního závodu i zmíněné myčky stála rodinná firma Zoppas. Od ní koupil celý areál v roce 1970 tehdejší lídr italského trhu – firma Zanussi, kterou akvíroval švédský v roce 1984 Electrolux a s ní i výrobu v Suseganě. Asijská transformace italského Candy Zatímco Electrolux a Beko se snaží transformovat svůj evropský byznys, aby si udržely konkurenceschopnost a životaschopnost, asijský kapitál jedná. Skupina Haier Europe, současný vlastník značky Candy, definitivně ukončila výrobu levných praček v lombardském Brugheriu. Od července 2026 se zdejší továrna transformovala na takzvaný servisní hub. Základem je nekompromisní zrušení drtivé většiny původní výroby – nahradit ji má totiž výhradně produkce náhradních dílů a oběhové repasování spotřebičů. Z pěti stovek kmenových zaměstnanců jich u linky zbylo zhruba 110. Ani ti však nemají vyhráno, jelikož reálné objemy kompletace zaostávají za očekáváním. TÉMA ČÍSLA • KRIZE V ITALSKÉ VÝROBĚ
RkJQdWJsaXNoZXIy MTIzMjY=