Radek Hacaperka: Evropská legislativa sráží výrobce spotřebičů na kolena. Chybí nám ostřejší lokty
CBAM, ETS, opravitelnost výrobků a další nové regulace či nařízení mají učinit evropský průmysl zelenější a udržitelnější. Jsou ale prováděné či chystané změny ekonomicky realistické? Nebo se Evropa sama střílí do nohy? Mizející továrny napříč kontinentem, krachující tradiční výrobci a enormní tlak asijské konkurence ukazují, že situace je mimořádně vážná. O těchto tématech s námi hovořil Radek Hacaperka, generální ředitel sdružení výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ.
Jaký dopad má v praxi spuštění ostrého režimu CBAM od počátku letošního roku a probíhající odbourávání bezplatných povolenek ETS na evropské výrobce spotřebičů, když dovážené hotové výrobky tomuto mechanismu stále nepodléhají? A jak dlouho má tato situace, kdy jsou evropští producenti v podstatě znevýhodněni, trvat?
Stanovení cen uhlíku je regulováno dvěma předpisy. Systém ETS vyžaduje nákup povolenek, zatímco mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) má replikovat stejnou cenu uhlíku na dovážené suroviny, jako je železo, ocel, hliník a cement. Podíl bezplatných povolenek v systému ETS se navíc začne postupně rušit. Problém tkví v tom, že původní verze CBAM opomněla hotové výrobky. Zatímco evropský výrobce musí platit cenu uhlíku za použité suroviny, dovážený hotový výrobek, třeba pračka, od výrobce mimo EU vstupuje na trh bez této zátěže. Tím se vytváří obrovská nerovnováha. Je to paradoxní – neustále se volá po konkurenceschopnosti a snaze chránit evropský trh, ale současně ho vlastní legislativou oslabujeme. Kopeme se do kotníků, do kolen a řeknu to zcela natvrdo, doslova i do rozkroku. Jak dlouho bude toto znevýhodnění trvat, záleží na dalších jednáních, ale současný stav ekonomicky zkrátka nedává smysl.
Proč řeší EU zařazení domácích spotřebičů a dalších zařízení pod CBAM až nyní, když mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích již vstoupil v platnost pro vybrané materiály?
To upřímně nechápeme ani my. To, že zavedení uhlíkového cla pouze na základní materiály způsobí obrovskou nerovnost na trhu s hotovými produkty, muselo být přeci od začátku jasné. Vzniká to pravděpodobně proto, že legislativu často tvoří lidé zcela nepolíbení praxí, bez hlubší znalosti reálných souvislostí a často ovlivnění současnou vlnou, že vše musí být „zelené" za každou cenu. Dělají se věci násilně a bez rozmyslu. Rád používám příměr s Německem, které se také direktivně rozhodlo opustit jádro a nyní toho lituje. Pokud by v nastavení byla logika, naše věcné argumenty by byly přijaty. Místo toho jsou často smeteny ze stolu.
Na jaře letošního roku vyvolal hlasitou kritiku návrh v podobě seznamu kategorií spotřebičů, které mají být pod CBAM zařazeny. Chyběly v něm totiž některé zásadní produkty, jako například myčky nádobí. Už se podařilo situaci vyřešit)?
Myčky v původním návrhu Evropské komise skutečně chybęly a spolu s nimi i vestavné trouby, ohřívače vody nebo mrazničky. My jsme na úrovni ENVI výboru Evropského parlamentu prosadili jejich doplnění a výbor tento návrh APPLiA potvrdil. Bohužel, Evropská rada toto doplnění následně odmítla a v podstatě ho smetla ze stolu. Nyní tedy celá věc míří do trialogu, kde probíhá komunikace na úrovni zástupců Evropského parlamentu, Evropské rady a Evropské komise. Naší snahou je zástupcům České republiky opravdu detailně vysvětlit nelogicnost této situace, aby podpořili náš názor a podařilo se nám tyto chybějící produktové skupiny zpět do legislativy doplnit.
Současně se řešila otázka stanovených kapacitních a emisních limitů v CBAM. Například u praček s kapacitou nad 10 kg. Jarní návrh by znamenal, že by došlo k paradoxu, kdy pračka s kapacitou do 10 kg by spadala pod CBAM, zatímco model s kapacitou nad 10 kg nikoliv. Mimoevropským výrobcům by stačilo začít vyrábět tyto pračky a uhlíkovému clu se vyhnout. Přijde nám zvláštní, že se šije legislativa doslova horkou jehlou… Jak situaci vnímá APPLiA?
Jak jsem řekl, nedává to absolutně žádný smysl. Zahrnutím pouze vybraných typů praček či sušiček se totiž vytváří obrovské riziko úniku uhlíku a účelového obcházení předpisů. Dovozcům zkrátka bude stačit dovážet mírně odlišné výrobky – jako zmíněné modely s kapacitou nad 10 kg – a jednoduše se vyhnou clu. Idea CBAM by byla fajn a metodika není navržená úplně špatně, ale samotná exekuce je strašně kostrbatá a bez komplexního rozmyslu. Pokud evropští výrobci běžně produkují ucelenou řadu výrobků s podobným materiálovým složením, nemůžete z toho polovinu portfolia vynechat.
Vzhledem k tomu, že suroviny spadající pod CBAM tvoří u některých spotřebičů až 70 % hmotnosti, jay výrazně tento nepoměr v uhlíkových nákladech v současnosti znevýhodňuje finální evropskou produkci oproti dovozu z třetích zemí?
Konkurenční výhoda pro dovozce z třetích zemí to je zcela nepochybně. U prače{ tvoří materiály podléhající CBAM skutečně přibližně 70 % celkové hmotnžgosti. Z pohledu nákladového tlaku tak uhlíková stopa tvoří významný podíl výrobních nákladů v době, kdy produkt opouští evropskou továrnu. Evropská komise stanovila minimální prahovou hodnotu nákladového tlaku na 5 % a my jsme s našimi výrobky jednoznačně nad ní. My si de facto chceme vytvořit klimatický deštník nad Evropou, ale pokud ty hotové výrobky nebudou podléhat stejným pravidlům, zasáhne to ohromnou část přidané hodnoty našich producentů. V sázce jsou masivní investice i tisíce pracovních míst.
Jaká nová data z průběhu letošního roku z hlediska mezinárodního obchodu a nákladového tlaku nyní předkládáte Evropskému parlamentu a Radě EU, abyste je přesvědčili k urychlenému rozšíření seznamu regulovaných výrobků?
Průběžně sbíráme data ve spolupráci s národními svazy a zkušebnami napříč celou Evropou. Evropská komise si navíc může vytáhnout přesná čísla přímo z Eurostatu. Ta jasně ukazují, že naše odvětví je vystaveno enormnímu tlaku. Intenzita obchodu u domácích spotřebičů se v roce 2024 vyšplhala na 38 %, zatímco ještě v letech 2019 a 2020 to bylo 36 %. Pro srovnání – automobilový průmysl čelí intenzitě obchodu na úrovni 28 %. Přesto automotive není těmito regulacemi zdaleka tak postižený jako my. Mají evidentně ostřejší lokty a dokážou si řadu věcí vyjednat v pozadí. Naše odvětví je naopak slušné, předkládáme hmatatelné průzkumy, analýzy a chováme se korektně. Bohužel nás pak evropské orgány vnímají jako slabé a snadno si do nás kopnou.
Jak zásadní riziko představuje souběh fungování CBAM a systému obchodování s emisemi ETS pro dodavatelský řetězec, lokální výrobní závody a zaměstnanost v regionu?
Tento souběh je obrovské nebezpečí. Na výrobce se neustále kumuluje zátěž – máme tu ETS1 a chystá se ETS2. Odvádíte poplatky, příspěvky a daně z věcí v rámci vstupního materiálu, a pak se to samé odvádí znovu v rámci hotového produktu. Jde v podstatě o vícenásobné zdanění. Paradoxní je, že jsme snad jediné průmyslové odvětví, u kterého za posledních 35 let klesala průměrná cena výrobků, i když technologické investice a vývoj jdou razantně kupředu. Pokud se pravidla nenarovnají, bude to mít na ekonomiku lokálních výrobců jednoznačně drtivý vliv.
V souvislosti s varováním Maria Draghiho před deindustrializací Evropy – jsou na trhu už vidět konkrétní signály, že nastavení klimatoenergetické legislativy reálně podporuje přesun výrobních kapacit mimo území EU?
Rozhodně to vnímáme a při jednáních často argumentujeme množstvím pracovních míst a ohrožených továren. Aktuálně je tímto trendem silně postižené například Polsko. V České republice se tolik věcí zatím nemění, protože náš průmyslový záběr nebyl v tomto segmentu tak široký, ale u některých producentů už dochází k zásadnímu přehodnocování plánů. Typickým příkladem je třeba výroba tepelných čerpadel. Firmy očekávaly velký boom po energetické krizi z let 2022 a 2023, ale trh se zastavil. Rozdíl v ceně plynu a elektřiny není zkrátka tak výrazný, aby to spotřebitele motivovalo k plošné obměně. Výroba se tak nerozjede v kapacitách, se kterými se původně počítalo.
Jak se stavíte k aktuálním návrhům na zavedení penalizace ve výši 2 eur za každý kilogram nesebraného elektroodpadu pod stanovený cíl? Kdo by měl tuto penalizaci platit?
Proti tomuto návrhu se ostře vyhraňujeme a jsme velmi rádi, že máme v této věci i velkou podporu od Ministerstva životního prostředí. Nyní však musíme argumentovat primárně na Ministerstvu financí, protože to reálně padá do daňové agendy. Jde o miliardové částky. Daň by v konečném důsledku platil stát, který ji může snadno přenést na výrobce a následně pak přímo na spotřebitele. Zásadní otázkou je, nakolik jsou vůbec reportovaná data o sběru z některých států reálná a zda se tamní kvóty neplní pouze na papíře. A znovu se ptám – proč Evropská komise chce peníze od slušného odvětví? Dávalo by to smysl, kdyby se navrhovala penalizace 2 eura za nesesbíraný odpad současně i v jiných, mnohem silnějších sektorech, jako je automotive, potravinářství nebo textilní průmysl.
Vedle uhlíkového vyrovnání a odpadové legislativy je sektor pod tlakem i dalších chystaných či zaváděných změn – například v oblasti ekodesignu, práva na opravu či digitálních pasů. Je vůbec reálné při zavedení všech těchto regulací udržet evropskou produkci spotřebičů konkurenceschopnou?
Je to nesmírně obtížné, obzvláště když legislativa postrádá logiku. Ukázkovým příkladem je nesmyslné zakazování vybraných látek. Nedávno jsme řešili problém s nařízením ohledně PFAS, kvůli kterému reálně hrozilo, že se úplně přestanou vyrábět bojlery a zásobníky teplé vody. K jejich výrobě a dlouhé životnosti totiž nutně potřebujete smalt, který vyžaduje určité prvky. Na základě našich argumentů sice bylo možné žádat o výjimky, ale kvůli administrativní chybě se to nepodařilo včas protlačit do seznamu chemické agentury. Komise nám pak vzkázala, že legislativu takto rychle nezmění a ať si to řešíme v rámci národních legislativ. U tlaku na opravitelnost je to podobné – pokud je prioritou prodloužení životnosti spotřebičů, měly by se přeci logicky přehodnotit sběrové kvóty pro elektroodpad. Zaobírá se tím ale v Komisi vůbec někdo?
Podívejme se ještě na závěr do Česka, kde je dlouhodobý nedostatek servisních techniků a situace se příliš nezlepšuje. Vy jste už v roce 2019 iniciovali takzvaný „Projekt Servis" na podporu výchovy a vzdělávání servisních techniků pro obor domácích spotřebičů. Jak se tento projekt vyvíjí? Jakým čelí výzvám a jaké přinesl dosavadní výsledky?
Velmi pozitivní je, že máme do Projektu Servis po celé republice zapojeno už 8 škol. Jediné výraznější bílé místo nám tak zůstává pouze na severu Čech. Co je ale naprosto klíčové – našli jsme shodu mezi členy a zajistili člověka, který pro tento projekt pracuje na plný úvazek. Jde o mladého člověka, bývalého šéfa jednoho regionálního servisu s bohatou praxí. Tento člověk nyní jezdí do škol, do regionálních servisů, komunikuje se žáky, účastní se přímo výuky a simuluje během výuky vzorové návštěvy u zákazníků. Dokáže tak ideálně přenést praxi na studenty a nachází obrovský prostor pro spolupráci s regionálními servisy. Právě v tomto propojení teorie a praxe jsme totiž měli historicky obrovskou rezervu. S tím, jak nyní budeme mít úzce provázané výrobce, školy a servisy, konečně uvidíme reálné výsledky a zjistíme, kolik procent žáků v oboru skutečně po studiu skončí. Zpětně musím uznat, že toto personální zajištění jsme měli řešit dřív. Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že uvést v praxi takové věci není jednoduché, vyžaduje to zdroje a vývoj k němu zkrátka potřeboval dospět.
