Cyklisto, sesedni z kola aneb ÚOHS rozjel výrobní linku na pokuty
Celý život bydlím v centru Prahy a často vyrážím za hranice města na kole. Většinou projíždím Vyšehradským tunelem, v němž na chodníku kombinovaném s cyklostezkou platila dlouhé roky značka přikazující cyklistům vést kolo. Dodržovalo ji minimum lidí. A to tak dlouho, až úřady pochopily, že nastavené pravidlo nemá na místě smysl. V úseku po změně nabádají k ohleduplnosti a stanovují sníženou rychlost. Teď si pravděpodobně říkáte, jestli se autor textu úplně nezbláznil. Jak cedule pro cyklisty souvisí s aktivitami antimonopolního úřadu, evropskými pravidly hospodářské soutěže a flastry za jejich porušování?
Pokuty v řádu desítek milionů korun dostalo v nedávné minulosti už několik firem z oboru elektra a u dalších je to jen otázka času. Electrolux 125 milionů, Groupe SEB 72 milionů a FAST ČR 30 milionů. Kolik mohou dostat další? Beko, HP Tronic, Gorenje…? Stát vybírá od firem z branže vysoké sumy, a přestože nejde pro dané firmy o částky likvidační, rozhodně je cítí. Jde navíc o peníze, které by mohly investovat do dalšího zkvalitnění služeb, zejména servisu, který byl v oboru elektra dlouhodobě zanedbáván (a podfinancován).
Nejde však jen o peníze. Samotné pokuty jsou v celé věci špičkou ledovce, na niž se zaměřují běžná média – nelze jim to příliš zazlívat. Do oboru elektra nespecializovaní novináři nevidí a do hloubky mu nerozumí. Česká značně rovnostářská společnost má pak dle reakcí v diskusích pod jejich články a na sociálních sítích pocit, že oškliví kapitalisté jí zdražují spotřebiče a obohacují se na její úkor. A nenávistné komentáře, které jsem zachytil na Facebooku pod reklamami Electroluxu během týdnů následujících po oznámení rekordní pokuty, byly v mnoha případech ještě těžší kalibr.
Přitom je celá problematika o poznání složitější. Stát by si neměl klást pouze otázku, proč firmy z elektra mají snahu korigovat prodejní ceny, jako spíš to, proč se to děje tak masově. Jde skutečně o bezbřehou touhu po mamonu? Je celá branže prolezlá „kriminálními živly“? Anebo naopak situace odhaluje, že je něco špatně v systémovém nastavení podnikatelského prostředí u nás, potažmo v EU? Tyto otázky rezonují o to víc, když se podíváme do jiných sektorů trhu, kde naopak marže bují. Antimonopolní úřad sice došel nedávno k závěru, že takový trh s potravinami je sice oligopolní, ale prý na něm funguje dostatečná konkurence. Dovedete si představit větší oxymóron? Diskutované změny v ÚOHS, v jejichž rámci by měl přijít jeho šéf, aktuálně Petr Mlsna, o část pravomocí, jsou rozhodně relevantním řešením. Tragédie českého antimonopolního úřadu a jeho bolestně pomalé práce (od zásahu v Electroluxu do oznámení pokuty uplynuly více než dva roky!) dokládá i to, že v hodnocení Global Competition Review skončil jako nejhorší ze 32 sledovaných institucí.
Značky a prodejci potřebují dýchat. Ne aby jim někdo dýchal na záda
V tiskových zprávách ÚOHS informujících o nedávných pokutách pro firmy z elektra se často setkáme s obraty jako „zakázané vertikální dohody“ nebo „omezování dodavatelů ve svobodném nastavení cen prodávaného zboží“. Přestože úřad samozřejmě koná dle platných zákonů a pokuty vycházejí ze současné legislativy, debata o meritu věci je nutná. Jak už jsem uvedl, otázka toho, zda je celý obor elektra prolezlý nenasytnými zlými kapitalisty, kteří odmítají hrát fair play, má celkem jasnou odpověď. Samozřejmě že není. Pohyb na hraně či za hranou v oblasti cen zboží není ukázkou špatnosti daného sektoru, nýbrž důsledkem jeho čirého zoufalství z toho, jak jsou pravidla nastavena a jak trh v jejich důsledku reálně (ne)funguje. Trh s elektronikou a spotřebiči zkrátka křičí do světa, že povinnost sesednout z kola nemá u Vyšehradského tunelu smysl. Kdyby všichni spořádaně sesedali a jeden hříšník za den projel, pokuta by byla namístě. Když ale projíždějí skoro všichni, musí se úřady nad pravidlem pozastavit. Praze 2 to pár let trvalo, až nakonec její úředníci pochopili, že je nutné úsek u tunelu řešit jinak. Samozřejmě chápu, že cykloznačka je ve srovnání se stavebními kameny evropských pravidel podnikání naprostá prkotina. V principu by měl nicméně demokratický proces zafungovat stejně. Pokuta jedné firmě za pár let značí, že se někdo dopustil něčeho špatného. Šetření firem a rozdávání pokut napříč jedním sektorem s frekvencí výrobní linky na konzervy je dle mého názoru jednoznačnou indikací špatně nastavených pravidel a nefunkčního systému. Jinde ve světě jsou marže obchodníků v elektru kolem 40 % a vertikální dohody včetně minimální ceny určené výrobcem/značkou legální. Tamní úřady, například ty americké, argumentují, že je to dokonce ku prospěchu spotřebitele, protože „maržově zdravý“ trh umožňuje firmám investovat. Přitom třeba v USA jsou na tom některé aspekty e-commerce i retailu za Evropou, a za Českou republikou rozhodně. Právě vysoká úroveň českých prodejců elektra je mimo jiné důsledkem toho, že se dařilo dlouhou dobu držet marže na rozumné úrovni, o což značkám jde, a jsou za to nyní (byť dle zákona) trestány. Že jsou jinde v Evropě koncové ceny stejných produktů (a marže na nich) nižší? Pravda, třeba v Polsku, které pro české obchodníky představuje problém už od dob, kdy se k nám začaly „šedým dovozem“ dostávat mobilní telefony. Jenže v Polsku funguje trh s elektronikou úplně jinak a nestojí na kvalitě služby, nýbrž pouze na ceně a výtlaku zboží. Český spotřebitel v diskusi na webu spílá bídákům z Electroluxu, na druhou stranu se nechá hýčkat Alzou či Datartem a jejich vyspělými službami, na kterých se značky nepřímo finančně podílejí, aniž by si uvědomoval, že realita prodejního „zážitku“ a poprodejních služeb je v jiných zemích propastně odlišná. Vyšší ceny spotřebičů jsou tedy v zájmu spotřebitele, i když si to samozřejmě neuvědomuje a při čtení těchto řádků zcela nepochybně prvoplánově protestuje. A vyšší ceny jsou i v zájmu státu, který sice vybírá aktuálně od značek na pokutách stovky milionů korun, ale na daních by při vyšších cenách těchto produktů získala státní kasa mnohem víc. Násobně víc. Jedna pokuta za dvě tři dekády je logicky pouhým zrnkem ve srovnání s pravidelně odváděnými daněmi po stejný časový úsek.
Evropa tlačí na značky regulacemi, nutí je k obrovským investicím, ale nedovoluje jim chránit hodnotu produktů
A pak tu samozřejmě máme ještě střet dvou protichůdných proudů na úrovni celé Evropy. Výrobci elektroniky, především spotřebičů, jsou evropskou legislativou a regulacemi, jako je ekodesign a další, nuceni investovat obrovské finanční prostředky do vývoje. Na trhu to je jednoznačně vidět. Spotřeba energie u nejnovějších modelů lednic, myček či praček je rekordně nízká. U kombinovaných chladniček s mrazákem dole dokonce pokořila hranici 100 kWh za rok. Přitom víceméně ty samé spotřebiče se na jiných trzích prodávají s odlišnými parametry (a výrazně vyššími cenami). Při nedávné návštěvě USA jsem se na tuto oblast zaměřil – srovnatelná french door chladnička Hisense má v Evropě spotřebu cca 400 kWh. Americká cca 750 kWh. Proč? V Americe není na snižování spotřeby takový tlak. Ani ze strany vlády, ani od zákazníků. Lednička je proto vyrobena levněji (s méně vyspělými komponentami), a přitom prodána dráž. Ano, čtete správně. V přepočtu vychází americký model na cca 45 000 Kč i po všech slevách. U nás má cenu okolo 23 000 Kč. Nejde o totožné lednice, tak nemá smysl zde uvádět konkrétní označení. Modely určené pro Evropu a Ameriku jsou samozřejmě odlišné v designu i některých parametrech. Porovnával jsem si ale dvě velmi podobné lednice Hisense.
Velký rozdíl ve spotřebě a prodejní ceně každopádně odhaluje, v čem tkví problém byznysu se spotřebiči v Evropě. Píšu to často a budu to psát dál, protože je nutné na to ve světle udělovaných pokut hlasitě upozorňovat. Není možné, aby chtěla Evropa po výrobcích zázraky a oni zázraky ve snižování ve spotřebě přinášeli díky mohutným investicím, ale současně jim nedovolila, aby u plodů své práce nemohli vůbec ovlivnit, jakou hodnotu tyto plody na trhu budou mít.
A tak pevně věřím, že stejně jako se už může na cyklostezce ve Vyšehradském tunelu opatrně projíždět, dojde v Evropské unii postupně k podobné změně „značení“, pokud jde o pravidla hospodářské soutěže. Že regulátorům dojde, že masové porušování pravidel jednoduše značí chybu na straně systému. Nikoliv u účastníků provozu.
Lubor Jarkovský
